Často, když už se rodiče odhodlají a dorazí za mnou se svými poklady do poradny k psychologovi (a věřte mi, cesta to někdy bývá dloooouhá), slýchávám věty jako např.
„Mám výčitky, že, jak se narodila malá, nemůžu Tomáškovi dávat tolik lásky.“
nebo
„No já bych chtěla, ale neumím si představit, že bychom se rozvedli. Já s ním jsem hlavně kvůli těm dětem. To jim přece nemůžu udělat, sebrat tátu.“
Někdy v hlubokých a intenzivních rozhovorech, občas padne slza, jindy se při vzpomínkách a vhledech zasmějeme (a věřte mi, u psychologa se nemusí jen plakat, někdy citlivý humor u vážných témat pomůže mnohem víc). Ať už je nálada a pocity jakékoliv, mnohdy se dostáváme k přáním jako „kéž bych to uměla líp“, „kéž bych tehdy věděl to, co vím dnes“ a někdy i „sakriš, ale já už fakt nevím, co mám dělat!“
Konstelační metoda je zde opět geniální ve své jednoduchosti. Z konstelačního pohledu existuje na světě jen jediný dost dobrý rodič. A tím je máma a táta. Každý máme svého pro nás absolutně dost dobrého a jediného „správného“ rodiče. A každý z nás, když má to štěstí a stává se rodičem (někdy i nenarozených dětí), je tím jediným, dost dobrým a „správným“ rodičem.
Je totiž nositelem života, který nám byl dán. Bez něj, bychom tu na světě nebyli. A z hlediska našeho systému, tohle je ta jediná nezbytná a zároveň postačující podmínka k tomu, abychom svým rodičům i my dali úctu a výsostné místo. Ať už to v realitě vypadalo jakkoliv. Celkem „husté“.